Archiv pro štítek: Číslo IV.

Jak jistě všichni víme, Oscar je cena udělovaná v Americe v různých oblastech filmu. Každoročně ji uděluje americká Akademie filmového umění a věd, a to od roku 1929. Oscar je považován za nejprestižnější filmovou cenu, i přesto že je věnována především v americké kinematografii.  Oscar se uděluje v Dolby Theatre v Los Angeles. Ceremoniál je považován za nejvýznamnější kulturní událost v Hollywoodu.

Akademii filmového umění a věd založil v roce 1927 tehdejší ředitel studia, Louis Mayer. Jednou z činností Akademie je udělování Cen Akademie nejlepším počinům ze světa filmu z předešlého roku. Poprvé byla cena udělena 16. května 1929 v hotelu Roosevelt v Los Angeles a poslední předávání se konalo 26. února 2017, kdy se konal 89. ročník.

Jak už je zde uvedeno, první předávání cen bylo v roce 1929. O první ročník se média téměř nezajímala, ale hned další rok už se vysílal přímý rozhlasový přenos. V roce 1953 se předávání poprvé vysílalo v televizi. Vysílalo se z divadla RKO Pantages společností NBC. Barevně se Oscaři začali vysílat v roce 1966 a v roce 1969 se ceremoniál vysílal v mezinárodním měřítku.

Oficiální název ceny je Cena Akademie za zásluhy, označení Oscar je přezdívka sošky. A jak vznikl tento název? Existují tři příběhy, které mluví o zavedení tohoto jména. První vypráví o Margaret Herrickové, knihovnici Akademie, která při spatření sošky zvolala: „vypadá úplně jako strýček Oscar!“. Podle druhého příběhu přezdívku vymyslela herečka a někdejší ředitelka Akademie Bette Davis, protože jí soška připomínala manžela Harmona Oscara Nelsona. Poprvé však název Oscar použil losangeleský novinář Sidney Skolsky v roce 1934, když glosoval úspěch Katharine Hepburn. Ta totiž získala v roce 1934 prvního Oscara. Akademie však tuto přezdívku uznala oficiálně až v roce 1939.

Cena je zlatá soška rytíře držícího meč, stojícího na cívce filmového pásu s pěti kruhy, které představují pět původních profesních sekcí Akademie. Sošku navrhli a stvořili výtvarník Cedric Gibbons a sochař George Stanley. Podstavec, na kterém soška rytíře stojí, měnil svou podobu až do roku 1945. Od té doby má s menšími změnami dnešní podobu a velikost. Oscar byl původně vyroben z bronzu a byl pozlacený.  Nyní se dělá ze slitiny cínu, mědi a antimonu a je pokrytý leštěnými vrstvami cínu, niklu, stříbra a zlata. Je tomu tak od roku 1930. Podstavec býval z černého mramoru od roku 1945 je kovový. Oscar váží zhruba 3,85 kg. Každá soška má na sobě jedinečné číslo, číslování začíná na 501.  Od roku 1982 sošky vyrábí chicagská společnost R. S. Owens & Company. Každý rok v lednu se vyrobí padesát kusů, trvá to průměrně tři až čtyři týdny. Výrobní cena každé sošky je přibližně 150 $, ale symbolická cena je nevyčíslitelná.

A teď nějaké zajímavosti ohledně Oscarů:

• nejdelší potlesk v dějinách udílení doprovázel Charlieho Chaplina a trval více než pět minut
• nejvíce Oscarů získal za své filmy Walt Disney, celkově 22
• nejúspěšnějším Čechem je Miloš Forman – získal 2 Oscary (Přelet nad Kukaččím hnízdem a Amadeus)
• naprostá většina oceněných ve své děkovné řeči poděkovala kromě rodiny a spolupracovníkům také Bohu
• Marlon Brando a Robert De Niro získali Oscara za nejlepší herecký výkon, ztvárňující jednu a tutéž postavu. Kmotr a Kmotr II
• poprvé a zatím naposled se stala v roce 1969 remíza, při které Oscara za nejlepší herečku získaly herečky Katharine Hepburnová a Barbra Streisandová

V tomto článku se podíváme na nejlepší seriály, co by opravdu stály za zhlédnutí, a na jakých internetových platformách tak lze učinit.

Všichni žijeme v tzv. době seriálové. Různé televizní stanice nebo společnosti chrlí obrovské množství seriálů rozmanitých žánrů. Od krváku Game of Thrones až po psychologické drama 13 Reasons Why. Každý si zkrátka vybere. Já bych vám chtěla představit seriály, co se líbí mně, a platformy, na kterých je můžete sledovat.

Začala bych velmi známým Netflixem. Netflix je americký poskytovatel filmů a seriálů online. Aktuálně se dá navštívit ve 190 zemích světa. Velkou nevýhodou u Netflixu je, že u většiny seriálů z jejich nabídky bohužel nenajdeme české titulky.  Z jejich dílny pochází asi jejich nejúspěšnější seriál s prvky hororu Stranger Things. Děj seriálu je zasazen do 80. let 20. století. Hlavními postavami jsou 4 malí ve škole neoblíbení kluci. V městě Hawkins se ztratí chlapec Will. Později se zjistí, že Willa a poté i jednu dívku unesla příšera z jiné dimenze.

Další platforma se jmenuje HBO GO. Je to videotéka s nabídkou stovek hodin pořadů z originální produkce HBO a hollywoodských studií – např.  moje milované Game od Thrones. Co je výhodou u HBO GO? Že skoro vše je s titulky nebo s dabingem.

Obě platformy jsou placené (něco kolem 10 dolarů/měsíc).  A teď už k samotným tipům!

13 Reasons Why

Stanice: Netflix

Žánr: drama, mysteriózní

Seriál vypráví příběh studentky Hannah Baker, která spáchala sebevraždu. Ještě před svou smrtí nahrála svůj příběh na 13 kazet. Každá z nich je jeden důvod, proč se zabila, a každá kazeta se váže k jednomu člověku. Postupně tento balíček koluje mezi aktéry, a divák tak rozplétá celý příběh. Takže vy, co milujete psychologické napětí, emocemi nabité scény a nevadí vám smutný konec, určitě mrkněte.

Taboo

Stanice: HBO

Žánr: drama, akční

Děj se odehrává v roce 1814 v Londýně, kam se ze svých cest po Africe vrací James K. Delaney, aby převzal po smrti otce přepravní společnost a část území. Na území si ale brousí zuby USA a Britská Východoindická společnost. James je hodně temná postava a moc se s životem nemaže. Kdo máte rádi Toma Hardyho (Počátek, Šílený Max, Temný rytíř povstal) napětí, akčnost, psychologické scény a občas nejasnou dějovou linku, je to seriál právě pro vás.

Sherlock

Stanice: BBC One

Žánr: mysteriózní, drama

Příběhy soukromého detektiva Sherlocka Holmese a jeho parťáka Dr. Watsona od A.C. Doyla zasazené do 21. století. Sherlocka Holmese si zde zahrál Benedict Cumberbatch (Kód Enigmy, Doctor Strange), jako jeho přítele dr. Watsona můžeme vidět Martina Freemana (Hobit, Captain America).                       Vy, co máte rádi záhady, rádi přemýšlíte a rádi koukáte na málo dílů, pak 4 řady Sherlocka jsou pro vás to pravé.

The Walking Dead

Stanice: AMC

Žánr: horor, apokalyptický

Hlavním hrdinou je policejní důstojník Rick Grimes, který vede skupinu jediných přeživších lidí na světě. Společně jako nesourodá skupina putují zničenou zemí, snaží se přežít a najít takové útočiště, ve kterém by mohli mít nějakou budoucnost. Svět po epidemii viru ovládly zombie a s těmi se musí stále bojovat. Komu nevadí, že týpkům občas upadne kus těla a záběry jsou často dost nechutné, tak ten si přijde na své.

The 100

Stanice: The CW

Žánr: sci-fi, drama

Děj se odehrává devadesát sedm let poté, co nukleární válka zničila civilizaci. Vesmírná loď, která je domovem posledních lidských přeživších, vyšle zpátky na Zemi sto mladých delikventů. Ti mají za úkol zjistit, zda je planeta opět obyvatelná. Sci-fi jako hrom.

Game of Thrones

Stanice: HBO

Žánr: Fantasy

A to nejlepší nakonec! Název říká sám o sobě, o čem tento seriál je. Sedm království je zmítáno bojem dvou mocných rodů na život a na smrt o nadvládu nad celou říší. Kdo neviděl (nečetl), tak neví. Děj je hodně složitý, a proto ho nemá cenu moc popisovat. Doporučuji na 100% kouknout. Nejlepší, co jsem kdy viděla. Hodně často vašeho oblíbence oddělají. Když si oblíbíte dalšího, je dost pravděpodobně, že ho čeká podobný osud. Ale to nevadí, postav je tam pořád dostatek.

jmp

Nesuď člověka podle vzhledu. Touto větou by se zcela jistě měl řídit každý z nás. Většinou tomu tak ale není. Každý si okamžitě udělá názor například na formálně oděnou ženu a na druhou stranu na muže v roztrhaných špinavých teplácích. Tak tomu je a vždy bylo. Snad pouze v tomto jediném ohledu se dnešní móda a ta z minulosti neliší. Ale jinak se za posledních 100 let móda změnila takovým způsobem, že by lidé žijící v těchto dobách nevěřili svým očím. A víte vy, jak se styly oblékání měnily za poslední století? Nevíte? Pojďme se na to společně podívat. A začneme jak jinak než na začátku.

Secesní móda

Na začátek položím otázku. Co je to vlastně secese? Secese je umělecký styl, který se poprvé objevil už na konci 19. století, plně se rozvinul okolo roku 1900 a skončil začátkem 1. světové války. Zkráceně by se dalo říci, že je to jakýsi návrat k přírodě.

Co se týče působení tohoto stylu na tehdejší módu, silueta ženských šatů tvořila písmeno X, což znamená široká ramena, stažený pas a široká sukně. Typickými částmi šatníku byly halenky se stojáčky, díky kterým ženy držely tělo a hlavu vzpřímenou, kožichy, cestovní kostýmky, šněrovací boty, bohatě zdobené klobouky, taštičky a v neposlední řadě rukavičky, bez nichž dáma nikdy nevycházela z domu. Nejčastějšími účesy byly drdoly. Rozpuštěné vlasy nebyly u dospělé ženy tolerovány, směly je nosit pouze děti. Jako spodní prádlo se nosil korzet, po jehož utažení některé dámy omdlévaly.

Toto období by se z hlediska oblékání dalo charakterizovat jako velice striktní, z těla nesměla být vidět ani troška kůže, rukávy musely sahat nejlépe až k prstům, proto se někdy dokonce šily schválně delší. Některá pravidla, jako například to,  že muž nesměl na schodech chodit za dámou, aby náhodou nezahlédl kousek jejího kotníku, by se nám dnes zdála naprosto banální. A to ještě není to nejzvláštnější. Oblíbená bělostná pleť se docilovala pomocí olova a arsenu, který při dlouhodobém používání způsoboval chronické projevy otravy.

V druhé polovině secesní doby se s rozvojem cestování do Evropy dostává orientální styl. Mírně se tak zkracují sukně, avšak holé nohy nejsou ve společnosti vítány, a tak se nošení hedvábných punčoch tělové barvy stává velmi populární. Naprostou novinkou jsou také sukně, které začínají pod prsy, jsou nabrané v pase a dole úzké. V těchto sukních nebylo možné dělat normální dlouhé kroky, ženy v nich musely cupitat, a proto získaly lidové pojmenování „kulhavá sukně“. Klobouky jsou méně zdobené a celkově se začíná upouštět od již dříve zmíněného přísného stylu módy. Ty pravé změny však přišly až v období první republiky.

„Ženy se ochotně podřizují módě, neboť vědí, že obal se musí časem měnit, má-li obsah zůstat zajímavý.“ – Noel Coward, anglický dramatik (1899-1973)

V poslední době mám pocit, že se do kin chodí jen na americké akční filmy a komedie, a ty české se tak dostávají do pozadí.  Nesouhlasím s názorem některých lidí, kteří tvrdí, že české filmy nestojí za nic a myslím, že i spoustu zahraničních snímků není právě vydařených. Já bych vám dnes ráda přiblížila české komedie,  o kterých si myslím,  že určitě stojí za zhlédnutí a pokusím se vám vyvrátit mýtus o tom, že české filmy jsou něco špatného.  Pokračovat ve čtení „České komedie, které musí vidět každý“

Pojmy reálka či gymnázium, s obvykle vynechávaným dovětkem telčská nebo telčské, mě provázely od raného dětství. Především ve vyprávění strýců z rozvětveného příbuzenstva, kteří se u nás doma pravidelně při návštěvách rodného města zastavovali, nikdy nechyběly vzpomínky na léta strávená na této škole.

Ne každý z nich mohl, jako třeba strýc Čeněk, vzpomínat na maturitu, která v roce 1910, kdy reálku dokončil, byla skutečně náročnou zkouškou dospělosti. Maminka, pokud hovořila o jiném strýci, o svém o čtvrt století starším bratrovi, málokdy opomněla poznamenat: „Vždyť Alois má čtyři roky reálky.“ I ty dobře vystudované totiž dostačovaly k tomu, že v období mezi dvěma válkami byl tento strýc váženým pracovníkem okresního soudu a řady spolků v Telči.

A tak, když se blížilo rozhodování, kam namířím já po základní škole, zdálo se jak pro rodiče, tak i pro příbuzné téměř samozřejmé, že to bude škola, která se sice již nejmenovala reálka nebo gymnázium, ale jedenáctiletka.

Pro mé blízké to ale byla stále ta škola, kde strýc Čeněk krátce učil, strýc Alois nepřekonal nástrahy francouzštiny a strýc Franta hrál na konci 19. století ještě zakázanou kopanou, a stálo ho to špatnou známku z chování. Ale také škola, která je dobře připravila pro jejich budoucí povolání či další studia. Zdálo by se, že díky rodinným zkušenostem bylo rozhodování, kam se mnou, velmi lehké. Až do dne, kdy rodiče rozlepili obálku a přečetli si rozhodnutí pedagogické rady Jedenáctileté střední školy v Telči, ve kterém stálo:

„Přihláška Vašeho syna ke studiu nebyla pedagogickou radou doporučena. Důvodem je to, že do výběrových škol je dostatek přihlášek žáků kádrově vyhovujících ve smyslu směrnic ministerstva školství. U Vašeho syna se projevovala v myšlení názorová rozštěpenost jako důsledek nejednotného výchovného působení školy a rodiny. Tato okolnost by nebyla zárukou, že by dalším studiem nabyl správného třídního a světového vědeckého názoru.“ Aby to bylo rodičům zcela jasné, rozhodnutí pedagogické rady se vztahovalo na všechny výběrové, tedy střední školy, které tehdy existovaly.

Když o 45 roků později zazvonil na mém pracovním stole telefon s nabídkou ředitele gymnázia, zda bych nechtěl pracovat ve výboru připravujícím oslavy 150 let školy, trochu jsem váhal. To, že jsem nakonec řekl, ač neabsolvent gymnázia, ano, nebylo proto, že bych se domníval, že beze mne by oslavy nebyly dobře připraveny nebo že jsem ten pravý, kdo ve výboru má zasednout. Řekl jsem si, že mám jedinečnou příležitost zastupovat v tomto sboru ty, jejichž rodiče dostali v padesátých letech, nyní již minulého století, podobné dopisy jako ti moji.

Těch, co díky moudrým rozhodnutím pedagogických rad nenabyli studiem správného třídního a světového vědeckého názoru, byly totiž jen v Telči desítky, možná stovky. V republice pak tisíce.

Oldřich Zadražil