Scool

Nesuď člověka podle vzhledu. Touto větou by se zcela jistě měl řídit každý z nás. Většinou tomu tak ale není. Každý si okamžitě udělá názor například na formálně oděnou ženu a na druhou stranu na muže v roztrhaných špinavých teplácích. Tak tomu je a vždy bylo. Snad pouze v tomto jediném ohledu se dnešní móda a ta z minulosti neliší. Ale jinak se za posledních 100 let móda změnila takovým způsobem, že by lidé žijící v těchto dobách nevěřili svým očím. A víte vy, jak se styly oblékání měnily za poslední století? Nevíte? Pojďme se na to společně podívat. A začneme jak jinak než na začátku.

Secesní móda

Na začátek položím otázku. Co je to vlastně secese? Secese je umělecký styl, který se poprvé objevil už na konci 19. století, plně se rozvinul okolo roku 1900 a skončil začátkem 1. světové války. Zkráceně by se dalo říci, že je to jakýsi návrat k přírodě.

Co se týče působení tohoto stylu na tehdejší módu, silueta ženských šatů tvořila písmeno X, což znamená široká ramena, stažený pas a široká sukně. Typickými částmi šatníku byly halenky se stojáčky, díky kterým ženy držely tělo a hlavu vzpřímenou, kožichy, cestovní kostýmky, šněrovací boty, bohatě zdobené klobouky, taštičky a v neposlední řadě rukavičky, bez nichž dáma nikdy nevycházela z domu. Nejčastějšími účesy byly drdoly. Rozpuštěné vlasy nebyly u dospělé ženy tolerovány, směly je nosit pouze děti. Jako spodní prádlo se nosil korzet, po jehož utažení některé dámy omdlévaly.

Toto období by se z hlediska oblékání dalo charakterizovat jako velice striktní, z těla nesměla být vidět ani troška kůže, rukávy musely sahat nejlépe až k prstům, proto se někdy dokonce šily schválně delší. Některá pravidla, jako například to,  že muž nesměl na schodech chodit za dámou, aby náhodou nezahlédl kousek jejího kotníku, by se nám dnes zdála naprosto banální. A to ještě není to nejzvláštnější. Oblíbená bělostná pleť se docilovala pomocí olova a arsenu, který při dlouhodobém používání způsoboval chronické projevy otravy.

V druhé polovině secesní doby se s rozvojem cestování do Evropy dostává orientální styl. Mírně se tak zkracují sukně, avšak holé nohy nejsou ve společnosti vítány, a tak se nošení hedvábných punčoch tělové barvy stává velmi populární. Naprostou novinkou jsou také sukně, které začínají pod prsy, jsou nabrané v pase a dole úzké. V těchto sukních nebylo možné dělat normální dlouhé kroky, ženy v nich musely cupitat, a proto získaly lidové pojmenování „kulhavá sukně“. Klobouky jsou méně zdobené a celkově se začíná upouštět od již dříve zmíněného přísného stylu módy. Ty pravé změny však přišly až v období první republiky.

„Ženy se ochotně podřizují módě, neboť vědí, že obal se musí časem měnit, má-li obsah zůstat zajímavý.“ – Noel Coward, anglický dramatik (1899-1973)

V poslední době mám pocit, že se do kin chodí jen na americké akční filmy a komedie, a ty české se tak dostávají do pozadí.  Nesouhlasím s názorem některých lidí, kteří tvrdí, že české filmy nestojí za nic a myslím, že i spoustu zahraničních snímků není právě vydařených. Já bych vám dnes ráda přiblížila české komedie,  o kterých si myslím,  že určitě stojí za zhlédnutí a pokusím se vám vyvrátit mýtus o tom, že české filmy jsou něco špatného.  Pokračovat ve čtení „České komedie, které musí vidět každý“

Pojmy reálka či gymnázium, s obvykle vynechávaným dovětkem telčská nebo telčské, mě provázely od raného dětství. Především ve vyprávění strýců z rozvětveného příbuzenstva, kteří se u nás doma pravidelně při návštěvách rodného města zastavovali, nikdy nechyběly vzpomínky na léta strávená na této škole.

Ne každý z nich mohl, jako třeba strýc Čeněk, vzpomínat na maturitu, která v roce 1910, kdy reálku dokončil, byla skutečně náročnou zkouškou dospělosti. Maminka, pokud hovořila o jiném strýci, o svém o čtvrt století starším bratrovi, málokdy opomněla poznamenat: „Vždyť Alois má čtyři roky reálky.“ I ty dobře vystudované totiž dostačovaly k tomu, že v období mezi dvěma válkami byl tento strýc váženým pracovníkem okresního soudu a řady spolků v Telči.

A tak, když se blížilo rozhodování, kam namířím já po základní škole, zdálo se jak pro rodiče, tak i pro příbuzné téměř samozřejmé, že to bude škola, která se sice již nejmenovala reálka nebo gymnázium, ale jedenáctiletka.

Pro mé blízké to ale byla stále ta škola, kde strýc Čeněk krátce učil, strýc Alois nepřekonal nástrahy francouzštiny a strýc Franta hrál na konci 19. století ještě zakázanou kopanou, a stálo ho to špatnou známku z chování. Ale také škola, která je dobře připravila pro jejich budoucí povolání či další studia. Zdálo by se, že díky rodinným zkušenostem bylo rozhodování, kam se mnou, velmi lehké. Až do dne, kdy rodiče rozlepili obálku a přečetli si rozhodnutí pedagogické rady Jedenáctileté střední školy v Telči, ve kterém stálo:

„Přihláška Vašeho syna ke studiu nebyla pedagogickou radou doporučena. Důvodem je to, že do výběrových škol je dostatek přihlášek žáků kádrově vyhovujících ve smyslu směrnic ministerstva školství. U Vašeho syna se projevovala v myšlení názorová rozštěpenost jako důsledek nejednotného výchovného působení školy a rodiny. Tato okolnost by nebyla zárukou, že by dalším studiem nabyl správného třídního a světového vědeckého názoru.“ Aby to bylo rodičům zcela jasné, rozhodnutí pedagogické rady se vztahovalo na všechny výběrové, tedy střední školy, které tehdy existovaly.

Když o 45 roků později zazvonil na mém pracovním stole telefon s nabídkou ředitele gymnázia, zda bych nechtěl pracovat ve výboru připravujícím oslavy 150 let školy, trochu jsem váhal. To, že jsem nakonec řekl, ač neabsolvent gymnázia, ano, nebylo proto, že bych se domníval, že beze mne by oslavy nebyly dobře připraveny nebo že jsem ten pravý, kdo ve výboru má zasednout. Řekl jsem si, že mám jedinečnou příležitost zastupovat v tomto sboru ty, jejichž rodiče dostali v padesátých letech, nyní již minulého století, podobné dopisy jako ti moji.

Těch, co díky moudrým rozhodnutím pedagogických rad nenabyli studiem správného třídního a světového vědeckého názoru, byly totiž jen v Telči desítky, možná stovky. V republice pak tisíce.

Oldřich Zadražil