Rozhovor s umělci

V naší škole máme úspěšné studenty a studentky, kteří kromě školních aktivit provozují i různé sporty a jiné zájmy. Vybrali jsme si sport, pardon umění, které je čím dál tím víc populární. Už asi tušíte, co to je. Správná odpověď je JUDO. Abychom se o Judu dozvěděli více, zeptali jsme se našich studentek Lucky a Helči.

Od kolika let děti můžou začít s judem?

Lucka: V Telči od 6 let.

Jak dlouho děláte judo?

Helča: Od 2. třídy.

Lucka: Od 3. třídy.

Proč jste si vybrali zrovna toto umění?

Lucka: Chtěla jsem zjistit co to je a poté se mi Judo tak zalíbilo, že jsem u něho zůstala.

Helča: Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, ale byla to pro mě výzva zkusit něco nového.

Povíte mi něco o historii juda?

Lucka: Judo vzniklo v Japonsku, roku 1882.

Helča: Založil ho Jigoro Kano, který z bojového umění jiu-jicu odebral a upravil různé techniky.

Kde cvičíte a jak často?

Helča: V Telči cvičím 4x týdně a dojíždím do Jihlavy.

Lucka: V Telči cvičím 3x týdně a jednou dojíždím do Polné.

Co máte na sobě, když cvičíte?

Helča: Kimono, pod kterým by mělo být bílé tričko.

Lucka: Také různobarevné pásky, kterými se judisti hodnotí – kyu stupně.

Zúčastňujete se nějakých soutěží?

Lucka: Ano, přesněji se soutěžím říkají závody.

Helča: Za těch 6 let jsme závodů objezdili opravdu hodně, i v zahraničí.

Uvedete nějaký příklad, kde jste byli a jak takové závody probíhají?

Helča: Tak mezi nejdůležitější patří mistrovství ČR.

Lucka: Probíhají tak, že závodníci nastoupí na žíněnku, rozhodčí řekne „hajime“ a závodníci se začnou prát. Zvítězí ten, který má největší počet bodů.

Kolik máte medailí?

Helča: Asi 60.

Lucka: Kolem 50.

Adéla Řičánková a Luciana Brychtová – Sekunda Helena Kučerová – Tercie

Vietnamská menšina v Česku

Potkáváme je každý den. Ať už na ulici, nebo si od nich kupujeme zboží v samoobsluhách. Mluvím zde o členech vietnamské menšiny, o lidech, kteří se dokázali začlenit do naší české společnosti, jež je naprosto odlišná od té vietnamské. Tito lidé museli překonávat jazykovou bariéru, rozdíly ve zvycích a vlastně celkovou změnu životního stylu. Dalo by se říci, že je to vlastně, jako kdyby přišli do zcela jiného světa. V dnešní době je většina z nich naprosto přizpůsobena pro život zde, ovládají perfektně náš jazyk, jejich potomci navštěvují naše školy a nebýt jejich vzhledu, nebylo by znát, že jejich rodiče, prarodiče, nebo oni samotní žili někde jinde.

Příslušníci vietnamské národnosti se na území Československa začali zdržovat už v 70. letech 20. století a to za účelem zvyšování kvalifikace vietnamských občanů díky mezinárodní dohodě. Po roce 1989, po pádu komunistického režimu, se mnoho Vietnamců rozhodlo zůstat. Migrace pokračovala během 90. let. Děti narozené už v České republice, ovlivňovány vlivy evropské kultury, se označují jako takzvané Banánové děti („navrch žluté, uvnitř bílé“).

V minulém čísle byla položena otázka: Byli byste schopni žít v nějaké podobné, pro nás exotické zemi? Odpověď na nic určitě nebyla snadná. Pro někoho ale možná ano. Přináším vám rozhovor s jedním z Vietnamců žijících přímo u nás v Telči. Dovolte mi vám představit muže jménem Pham Tuan Hung, který u nás žije už 21 let, navštěvoval naší školu a nyní vlastní obchod na náměstí.

Jaké pro vás byly největší změny po přestěhování sem, do České republiky?

Životní styl, noví přátelé. Zde v České republice jsou také naprosto jiné tradice a zvyky. Což je obrovská změna.

Co váš přimělo se k nám přistěhovat?

Moje maminka. Ve Vietnamu jsem bydlel s babičkou, ale pak jsem se rozhodl se přestěhovat za maminkou.

Jezdíte někdy navštěvovat babičku do Vietnamu?

Snažím se co nejčastěji, asi jednou za 3-4 roky. Problém je v ceně letenek. (pozn. redakce: Pokud byste měli zájem cestovat letecky a snažíte se vyhledat nejlevnější letenky, doporučujeme internetový portál www.cestujlevne.cz).

Přijal jste za svou českou kuchyni nebo se převážně stravujete dle té vietnamské?

U nás doma vaříme podle té vietnamské, jinak mně samotnému chutnají obě.

A jaké je tedy vaše nejoblíbenější české jídlo?

Upřímně ani nevím. Nejsem vybíravý, chutná mi vše. Ale mile rád vzpomínám na jídla ze školní jídelny z místního gymnázia, které jsem navštěvoval.

Učíte své děti vietnamský zvykům, tradicím a jazyku?

Samozřejmě. I přes to, že zde navštěvují školy a učí se českému jazyku, nikdy by neměly zapomenout jejich původ. I co se týče jazyka a kdyby se chtěli učit dalšímu, proč ne. Přece se říká, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.

A jak jste se učil vy tomu našemu českému jazyku?

Na základní škole jsem měl jednu paní učitelku, která mě učila jak ve škole, tak i potom následně doma.

Je nějaká malá drobnost, která vám z Vietnamu chybí?

Určitě. Maminka, která se po nějakém čase zde v Česku přestěhovala za babičkou zpět do Vietnamu.

Plánujete se někdy do Vietnamu vrátit?

Já osobně mohu žít zde i tam. Záleží na dětech, pokud zde budou spokojeni, budeme žít zde a naopak.

Děkujeme za rozhovor. 

 

 

 

Rozhovor s O. Zadražilem

Moc nás potěšilo, že o náš školní časopis, občasník s historií teprve tří čísel, projevily zájem Telčské listy (dále TL). S nápadem spolupráce přišel pan Oldřich Zadražil, kterému bychom rádi poděkovali a přinášíme Vám krátký rozhovor s ním.

Předtím, než jsme se dostali k otázkám, se pan Zadražil rozpovídal o tom, jak si například za první učňovskou výplatu koupil předplatné Mladé fronty. „Vadilo mi, že jsme noviny doma neodebírali a musel jsem je chodit číst ke strýcovi. Takže noviny čtu pořád…“ Složit všechny články tak, aby měly noviny sudý počet stran, je prý jako pexeso. „Třeba mi bylo vytýkáno, že zasahuji do příspěvků policie. Oni píšou: v obci a katastrálním území Telč, tak to zkrátím na v Telči. O čtenářích prohlásil: „Když si čtenářky nejdřív přečtou kdo měl tenhle měsíc svatbu, tak když už ty noviny drží v ruce, tak si taky přečtou, že pan starosta vzkazuje, abychom si zametli před chalupou.“ Už si prý zvykl na přezdívky typu Radniční drbna nebo Hlásná trouba radnice, i přesto se snaží, aby v TL zaznělo vždy více názorů…

Chtěl jste vždy být redaktorem?

Nikdy mě to nenapadlo.

Co jste studoval?

Učňovskou školu. Vyučil jsem se nástrojařem.

Není to na redaktora málo?

Máte pravdu, souhlasím. Měl jsem ale na základní škole, tehdy osmiletce, štěstí na výborné učitele českého jazyka a dějepisu, hodně jsem četl a také pomáhal v městském archivu.

Jak jste se tam dostal?

Jednoduše. O tuhle službu (topit v kamnech, nosit uhlí) požádal mě a další ministranty profesor p. Josef  Rampula (přední historik Telče 20 století, pozn. redakce), který archiv vedl. Ti šikovnější skončili na fotbalovém hřišti, já zůstal v archivu. Archiv tehdy fungoval nárazově, jen když tam pan profesor potřeboval být. Mohl jsem si přečíst, co jsem chtěl i když jsem ničemu moc nerozuměl. Pro mě bylo cenné to, že jsem mohl poslouchat. Až se zpětnou platností jsem si uvědomil, jak významní historici tam za profesorem Rampulou chodili.

Jak TL vznikly?

Jako potřeba nového městského úřadu a zastupitelstva, aby měly možnost o své činnosti informovat veřejnost. Neschováváme se za to, že jsme nezávislé noviny. Žádné noviny nejsou nezávislé, každé někomu patří.

Kdy TL vznikly?

První číslo jsme připravovali na přelomu prosince 1989 a ledna 1990. Vyšlo pak na počátku února.

Jaké byly začátky? Kolik bylo redaktorů?

Pracovní… Šest.

Kolik členů má redakce dnes?

Tři. Není důležitý jejich počet, ale to, aby vzájemně spolupracovali. Důležitější než počet redaktorů je, aby měli dostatek stálých spolupracovníků.

Baví Vás Vaše práce?

Zatím stále baví, jinak bych ji nedělal.

Jaké máte koníčky?

Podle mého okolí již jen Telčské listy. /smích/

Kde berete témata na články?

V životě města, v jeho historii, v činnosti zastupitelstva a rady města, v práci městského úřadu, Mikroregionu Telčsko…

Máte dost námětů?

Ano.

Mohl byste dát našemu časopisu do začátku nějaké rady?

To jste mě zaskočila. Na dávání rad se vůbec necítím. Ale zkusím to. Pište o obyčejných věcech, které vidíte kolem sebe, co děláte, co čtete, co vás zajímá. Ostatní si dnes každý najde na internetu.

Podílel jste se na přípravách oslavy 150. výročí školy. Jaký máte ke škole vztah? Nejen odpověď na tuto otázku naleznete v Zadražilově článku, který jsme zde otiskli.

jor

 

 

Don’t be lazy! – an interview with Olga Havlíková

As we promised in the last issue of our magazine, we are bringing you yet another interview with an English teacher. The lucky one this time was Mrs Olga Havlíková.

What inspired you to become a teacher?

Well, maybe who, not what, because I didn’t mean to be a teacher, I never wanted to be a teacher. But actually after my  bachelor studies, during my master studies, I prepared to write a thesis in translation, I wanted to be a translator, I wanted  to spend time sitting with books and dictionaries all around me and translating stuff, however I started attending teaching lessons, or seminars, and there was a person, who made it really enjoyable and funny, and I realized, wow, teaching doesn’t have to be as boring as it was when I was at school, and then when I actually started writing my final thesis, I realised it was quite boring, just sitting and translating, with no one around, just you and the books, talking to no one. There was nothing entertaining, just the computer, you and a pen and loads of books and I knew that wasn’t what I really wanted. So it was my teacher, actually, who inspired me.

Why did you choose English?

German was very boring at university. I was always a German girl, I started German at the age of eight, I studied a German, actually Austrian, secondary scool, all the subjects taught in German language and English was just my second language. But because I wanted to study both languages at university, I had to go abroad after my maturita exam, because my level of English wasn’t as good as they wanted. So I went abroad, I went to England for a year, and when I came back, I realised the level of German went down a lot, so then actually I learnt German again, or I revised a lot of it. And when I was accepted to study both subjects, I realised German was a boring language. The studies were boring, the way they taught it at university was boring and I didn’t enjoy it, so I stopped after bachelor’s and I stuck to English

What is the most interesting thing about teaching?

The fact that you meet people. You meet young people, you are in contact with younger generation. I teach a language, so I don’t just give them facts, but I learn a lot about the students as well, a about their characters, about their individuals, sometimes even problems, you know. And that’s it, the fact that I’m inside a group of other people and we share comments and we discuss things and all that stuff, it’s not about teaching, I don’t think I’m telling them something unusual, I just talk to them, that’s it.

What do you think is the most difficult?

To get them motivated, definitely.

Why do you think learning languages is important?

Because no one speaks Czech, just us in the Czech Republic and these days, wherever you go, you need at least one other language. I’m not really saying it’s English, which is the most important. In this era, German language is very useful as well. But if you want to travel and you want to be independent, you don’t want to ask anybody to translate simple sentences for you, to check time, to ask how much something is and so on, you should know at least some basic phrases. And it’s actually not difficult to learn the basics.

Which were your favourite subjects at school?

Well, languages, definitely,  I loved German language a lot, I did, then English because my secondary school teacher was quite good. I liked PE, I like sports a lot, so I enjoyed PE lessons, but I really hated the rest, like chemistry, physics, all that stuff.

You said you studied abroad, what did you do for a living?

The main purpose, why I went abroad, was to improve my English. Actually, when I arrived, I realised I was able to talk to people, I was able to find the right bus, I was able to look after kids, they understood what I’d wanted them to do, so that was quite positive for me, but the main purpose was really to attend some courses and get a CAE certificate, so I was a regular au-pair, but attending courses, getting my certificate, that was it.

What do you think about using English words in Czech?

It’s modern, everybody does it. I don’t really like it, I’m a patriotic person, I love the Czech language and I love the Moravian dialect, because that’s where I come from. I quite struggle speaking Czech in this area, because my Czech language is really different. I think we have enough Czech words, lovely words, but I do understand that it sounds better, it’s, you know, cooler to use English words.

What do you like to do in your free time?

I like jogging, but I don’t have much time to go jogging, because my daughter is too young to join me and she is too young to stay home alone, so most of the time, I enjoy spending time with her. But not me doing something and her playing somewhere, but we like doing something together. Even if we go gardening together, I teach her to do this and that, or we just create something out of paper or sand, whatever, just doing something together. It’s not just a waste of time, in the evening you feel wow, that was a great day.

Is there anything you’d like to say to your students?

Don’t be lazy. That’s it, just don’t be lazy, because some of my students are and they stick to a certain level of English and they don’t want to move any higher. They feel like „I know enough, if I go to meet an Irish guy at a camp, I can understand, I can talk to him“, but still the level isn’t what it can be. Fine, the native speakers understand, but the students may make much bigger progress and they usually do. As soon as they realise I’m understood and that’s fine, so why should I learn more vocabulary, why should I learn more grammar, this is just enough, they stop learning. So just find more motivation and don’t be lazy! It’s all about laziness. But anyway, thank you guys for being here. It’d be boring without you!

We’d like to thank Mrs Havlíková for her time and we hope that next time, another teacher will talk to us!

Rozhovor s M. Plunderem

Jak jste se dostal k horolezectví?

Přes starší kamarády ve skautském oddíle asi v patnácti letech.

Jak jste se fyzicky připravoval na výstup na horu?

Tak samozřejmě fyzicky se člověk musí udržovat pořád, ale pokud jde o tu fyzickou kondici, tak určitě v tělocviku chodíme běhat a doplňuji to po večerech třeba jízdou na kole.

Proč zrovna Trango Tower?

Protože je to největší dominanta pohoří Karákoram a v podstatě v této nadmořské výšce nenajdete na světě nic tak impozantního. Pokračovat ve čtení „Rozhovor s M. Plunderem“