To se mi jednou v životě nemůže stát něco, co by stálo za zmínku? Čekám už dvacet let.
V šedém, fádním oblečku firmy (ještě nudnější a fádnější než můj život) se vracím domů. Práci končím až pozdě v noci. Po stranách ulice už svítí lampy. Chodník i silnice se lesknou stále mokré od deště, který je pořád cítit ve vzduchu…
Vždycky se mi líbily tyhle šedé nábřežní uličky. Chodím tudy sama. Ideální místo pro začátek dobrodružství, řeknu si ve svém životě snad už posté. Pořád čekám, že se „něco“ stane, jako by mi bylo deset a věřila jsem, že se propadnu do jiného světa.
V pohádkách to takhle přeci chodí. Hlavní hrdina zažije něco neočekávaného a nikdo mu potom nevěří. Na mne, jak vidíte, měly pohádky špatný vliv. Myslela jsem si, že dobrodružství číhá za každým rohem (a bohužel pořád si to myslím).
Už jsem na rohu ulice. Je odtud nádherně vidět na moře, dnes je úplněk. To je divné, zdá se mi, že se proti měsíci rýsuje tmavá skvrna… Jenom racek. Asi letí blízko, vypadá hrozně velký. A pořád se zvětšuje!
Že by se konečně něco dělo? Rozbuší se mi srdce a oči rozšíří úžasem. Vypadá to, že racek přistane na pláži. Zatočím za roh a potom se rozběhnu. Kamínky na pláži mi zakřupou pod nohama.
Je tam. Sedí na pláži. Docela obyčejný racek. Krev mi buší ve spáncích. Mám já tohle zapotřebí? Ani nevím, co jsem viděla. Racek si načechrá peří. „Měla bych s tím přestat.“ sdělím mu důvěrně. Vzhlédne a pozorně se na mne podívá. „Takhle by to být nemělo, měla bych prostě normálně žít. A nevěřit, že… A bavím se tu s rackem!“ hystericky se rozesměju. „Víš, věřila jsem… Jsem opravdu zoufalá…“ vyrážím se sebe.
„Já vím.“ řekne racek a odletí do měsíční záře.