Na skok do minulosti aneb móda 20. století II.

V minulém čísle jsme se krátce seznámili s počátky módy 20. století, s obdobím secese. Dnes mi dovolte pokračovat vpřed po časové ose a odhalit vám základy, taje i zajímavosti odívání za první republiky. Krátce se také zmíním  o protektorátní a válečné módě u nás.

Móda první republiky

Opět na začátek určím, o jakou dobu se jedná. Toto období vymezuje Československo od jeho vzniku do Mnichovské dohody ( 1938). Konec této éry byl naopak od jejího začátku, který byl silně ovlivněn euforií z konce 1. světové války, poznamenán začátkem německé okupace. Ale vraťme se k oné radostné době na začátku 20. let.

Na naši imaginární scénu přichází hubená dívka s vlasy střiženými nakrátko, těsně pod ušima, v módní tmavé barvě. Nejčastěji byl tento účes doplněný malým kloboučkem naraženým do čela, popřípadě čelenkou. Výsledek obrázkuLinie šatů prošla od dob secese velikou změnou, z písmene X se vyvinula litera I. Kromě rozdílu siluet přichází ve 20. letech i další významná změna u dámských šatů, a to v délce. Jen o desetiletí dříve bylo nemístné, aby dáma odhalila byť jen kousek svého kotníčku, ale v této době? Délka se postupně zkracovala až ke kolenům. Samozřejmostí byly také rukavičky. 20. léta, doba, kdy se nosí slušnost, elegance a galantnost.Výsledek obrázku pro 20 léta móda

Ženy se také začínají zajímat o politiku, studovat, tančit a sportovat, což se projevilo i v jejich odívání. Obrovskou, zpočátku velice kontroverzní, novinkou se stává běžné nošení dámských kalhot.

„Žena ať se neobleče v roury mužské a muž ať neužije roucha ženského, jeť ohavný u Boha, kdo takové věci činí.“ – Starý zákon

Protektorátní a válečná móda

Elegance odívání let 30. navazovala na léta 20. Problémem se však stal přídělový systém, který se v našich zemích objevil se začátkem německé okupace v roce 1939. Dámy se ale chtěly stále oblékat podle nových trendů, zkrátka tak jako dnes, což jim znemožňoval již zmiňovaný přídělový systém. A tak se přešívalo. Z odložených kousků oděvu byly dámy mnohdy schopny udělat zcela nový kus oblečení, sice často z více druhů látek, ale na druhou stranu úplný unikát. Dokonce u nás vznikaly salony, které se specializovaly pouze na přešívání. V září roku 1944 byl vydán zákaz šití nových oděvů, od té doby se mohlo pouze přešívat.Výsledek obrázku pro 30 léta móda

Začínají se také nosit velké vycpávky a k nim buďto úzké sukně, silueta ve tvaru Y, nebo širší sukně, které tvořily písmeno X. Boty se začínaly objevovat na klínku, často korkovém či dřevěném. Bohužel za války měli lidé větší starosti, než o to, v čem chodí oblékaní. Proto není válečná móda tak výrazná. Ale s nadějí, že válka brzy skončí pokračovali ve svých životech dál.

Zdroje:
obr.1: https://www.moda.cz/a/zdobene-celenky-vam-v-plesove-sezone-nesmi-chybet–15024
obr.2: http://turnyra.blogspot.cz/2012/06/oblec-se-podle-20-let.html
obr.3: http://www.studentpoint.cz/2012/08/11/moda-30-let-epocha-prodluzovani-a-umirnenosti/

Vietnamská menšina v Česku

Potkáváme je každý den. Ať už na ulici, nebo si od nich kupujeme zboží v samoobsluhách. Mluvím zde o členech vietnamské menšiny, o lidech, kteří se dokázali začlenit do naší české společnosti, jež je naprosto odlišná od té vietnamské. Tito lidé museli překonávat jazykovou bariéru, rozdíly ve zvycích a vlastně celkovou změnu životního stylu. Dalo by se říci, že je to vlastně, jako kdyby přišli do zcela jiného světa. V dnešní době je většina z nich naprosto přizpůsobena pro život zde, ovládají perfektně náš jazyk, jejich potomci navštěvují naše školy a nebýt jejich vzhledu, nebylo by znát, že jejich rodiče, prarodiče, nebo oni samotní žili někde jinde.

Příslušníci vietnamské národnosti se na území Československa začali zdržovat už v 70. letech 20. století a to za účelem zvyšování kvalifikace vietnamských občanů díky mezinárodní dohodě. Po roce 1989, po pádu komunistického režimu, se mnoho Vietnamců rozhodlo zůstat. Migrace pokračovala během 90. let. Děti narozené už v České republice, ovlivňovány vlivy evropské kultury, se označují jako takzvané Banánové děti („navrch žluté, uvnitř bílé“).

V minulém čísle byla položena otázka: Byli byste schopni žít v nějaké podobné, pro nás exotické zemi? Odpověď na nic určitě nebyla snadná. Pro někoho ale možná ano. Přináším vám rozhovor s jedním z Vietnamců žijících přímo u nás v Telči. Dovolte mi vám představit muže jménem Pham Tuan Hung, který u nás žije už 21 let, navštěvoval naší školu a nyní vlastní obchod na náměstí.

Jaké pro vás byly největší změny po přestěhování sem, do České republiky?

Životní styl, noví přátelé. Zde v České republice jsou také naprosto jiné tradice a zvyky. Což je obrovská změna.

Co váš přimělo se k nám přistěhovat?

Moje maminka. Ve Vietnamu jsem bydlel s babičkou, ale pak jsem se rozhodl se přestěhovat za maminkou.

Jezdíte někdy navštěvovat babičku do Vietnamu?

Snažím se co nejčastěji, asi jednou za 3-4 roky. Problém je v ceně letenek. (pozn. redakce: Pokud byste měli zájem cestovat letecky a snažíte se vyhledat nejlevnější letenky, doporučujeme internetový portál www.cestujlevne.cz).

Přijal jste za svou českou kuchyni nebo se převážně stravujete dle té vietnamské?

U nás doma vaříme podle té vietnamské, jinak mně samotnému chutnají obě.

A jaké je tedy vaše nejoblíbenější české jídlo?

Upřímně ani nevím. Nejsem vybíravý, chutná mi vše. Ale mile rád vzpomínám na jídla ze školní jídelny z místního gymnázia, které jsem navštěvoval.

Učíte své děti vietnamský zvykům, tradicím a jazyku?

Samozřejmě. I přes to, že zde navštěvují školy a učí se českému jazyku, nikdy by neměly zapomenout jejich původ. I co se týče jazyka a kdyby se chtěli učit dalšímu, proč ne. Přece se říká, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.

A jak jste se učil vy tomu našemu českému jazyku?

Na základní škole jsem měl jednu paní učitelku, která mě učila jak ve škole, tak i potom následně doma.

Je nějaká malá drobnost, která vám z Vietnamu chybí?

Určitě. Maminka, která se po nějakém čase zde v Česku přestěhovala za babičkou zpět do Vietnamu.

Plánujete se někdy do Vietnamu vrátit?

Já osobně mohu žít zde i tam. Záleží na dětech, pokud zde budou spokojeni, budeme žít zde a naopak.

Děkujeme za rozhovor. 

 

 

 

Na skok do minulosti aneb Móda 20. století

Nesuď člověka podle vzhledu. Touto větou by se zcela jistě měl řídit každý z nás. Většinou tomu tak ale není. Každý si okamžitě udělá názor například na formálně oděnou ženu a na druhou stranu na muže v roztrhaných špinavých teplácích. Tak tomu je a vždy bylo. Snad pouze v tomto jediném ohledu se dnešní móda a ta z minulosti neliší. Ale jinak se za posledních 100 let móda změnila takovým způsobem, že by lidé žijící v těchto dobách nevěřili svým očím. A víte vy, jak se styly oblékání měnily za poslední století? Nevíte? Pojďme se na to společně podívat. A začneme jak jinak než na začátku.

Secesní móda

Na začátek položím otázku. Co je to vlastně secese? Secese je umělecký styl, který se poprvé objevil už na konci 19. století, plně se rozvinul okolo roku 1900 a skončil začátkem 1. světové války. Zkráceně by se dalo říci, že je to jakýsi návrat k přírodě.

Silueta do písmene X

Co se týče působení tohoto stylu na tehdejší módu, silueta ženských šatů tvořila písmeno X, což znamená široká ramena, stažený pas a široká sukně. Typickými částmi šatníku byly halenky se stojáčky, díky kterým ženy držely tělo a hlavu vzpřímenou, kožichy, cestovní kostýmky, šněrovací boty, bohatě zdobené klobouky, taštičky a v neposlední řadě rukavičky, bez nichž dáma nikdy nevycházela z domu. Nejčastějšími účesy byly drdoly. Rozpuštěné vlasy nebyly u dospělé ženy tolerovány, směly je nosit pouze děti. Jako spodní prádlo se nosil korzet, po jehož utažení některé dámy omdlévaly.

Typické secesní šněrovací boty

Toto období by se z hlediska oblékání dalo charakterizovat jako velice striktní, z těla nesměla být vidět ani troška kůže, rukávy musely sahat nejlépe až k prstům, proto se někdy dokonce šily schválně delší. Některá pravidla, jako například to,  že muž nesměl na schodech chodit za dámou, aby náhodou nezahlédl kousek jejího kotníku, by se nám dnes zdála naprosto banální. A to ještě není to nejzvláštnější. Oblíbená bělostná pleť se docilovala pomocí olova a arsenu, který při dlouhodobém používání způsoboval chronické projevy otravy.

„Přenosné rozkvetlé květinové zahrádky“

V druhé polovině secesní doby se s rozvojem cestování do Evropy dostává orientální styl. Mírně se tak zkracují sukně, avšak holé nohy nejsou ve společnosti vítány, a tak se nošení hedvábných punčoch tělové barvy stává velmi populární. Naprostou novinkou jsou také sukně, které začínají pod prsy, jsou nabrané v pase a dole úzké. V těchto sukních nebylo možné dělat normální dlouhé kroky, ženy v nich musely cupitat, a proto získaly lidové pojmenování „kulhavá sukně“. Klobouky jsou méně zdobené a celkově se začíná upouštět od již dříve zmíněného přísného stylu módy. Ty pravé změny však přišly až v období první republiky.

„Ženy se ochotně podřizují módě, neboť vědí, že obal se musí časem měnit, má-li obsah zůstat zajímavý.“ – Noel Coward, anglický dramatik (1899-1973)

Vietnam – země nejenom nádherných vůní

Většina z nás už určitě zaslechla alespoň několik málo informací o této asijské zemi. Co si ale představíte, když se řekne Vietnam? V tomto článku vyvedu z omylu ty z vás, kteří se domnívají, že Vietnam a jemu podobné státy, jsou pouze chudé, zaostalé země plné nespokojených obyvatel.

Nádherně zbarvení motýli jsou zde doslova na každém kroku.

O tom, jak je Vietnam bohatý na flóru a faunu by se dalo debatovat opravdu dlouho. Například, kdy naposledy jste u nás zahlédli motýla? Ve Vietnamu jich naleznete nespočet. Zkrátka nachází se zde tolik druhů rostlin a živočichů,
že by ani místní obyvatelé nevěděli, jak je pojmenovat. Endemické druhy opic, slonů, nosorožců nebo medvědů v neprostupných pralesích tvořících hranice s Laosem a Kambodžou by si zasloužili samostatný článek. Já bych se ale chtěla  změřit na samotné obyvatele Vietnamu, jejich mentalitu, zvyklosti a fungování ve společnosti.

Vietnam by se dal sám o sobě rozdělit na dvě části, dvě úplně rozdílné země. Vietnam jižní a severní. Jižní části země jsou plné velkoměst, turistických míst

Rybí trh v zátoce Ha Long.

a resortů. Avšak i zde vždy naleznete vedle moderního nákupního střediska rybí trhy, malé farmy, prodejce čehokoliv. Takovýchto podobných kontrastů si můžete všimnout po celé zemi. Kdybyste například navštívili větší město, zjistíte, že některá jsou možná i rozvinutější, než města evropská, ale stačí se přemístit z města do hor, nejen v severních částech Vietnamu, a zde se opět potkáte s lidmi, kteří žijí v dřevěných obydlích, která si sami postavili a pracují na polích, aby uživili sebe a svoje rodiny. I přes toto všechno jsou Vietnamci nejštědřejší lidé, které jsem kdy potkala. Jako příklad uvedu jednu trojčlennou rodinu, kterou jsme potkali při své cestě napříč Vietnamem. Žil v ní otec, který se živil jako lovec opic, matka a jejich šestnáctiletá dcera.

Návštěva zmiňované rodiny.

Určitě každý z vás někdy po ránu naříká, že nechce do školy, jaké
je to hrozné vstávat tak brzy a podobně. Ale tato šestnáctiletá dívka měla možnost navštěvovat školu jen šest měsíců za celý její  život. To, v jakém blahobytu si u nás oproti jiným zemím žijeme by vás mělo donutit se zamyslet. Jak už jsem se zmínila o pohostinnosti vietnamského národa, tak u této rodiny tomu nebylo jinak. Hned po krátkém představení, při kterém je ve Vietnamu důležité zeptat se člověka, se kterým se právě poznáváte, kolik mu je let (to abyste věděli, jak máte dotyčného oslovovat), se s námi rozdělili i o poslední kousky jídla, které měli právě k dispozici. Někomu by se to mohlo od nás zdát bezohledné, ale odmítnout od hostitele pohoštění by bylo ještě mnohem horší. Co tedy vyplývá z tohoto krátkého příběhu? Tito lidé byli ochotni pozvat do svého domu naprosto cizí lidi, Evropany, seznámit se s nimi a uspořádat pro ně skromnou hostinu, která mimo jiné obsahovala i pro nás exotického grilovaného potkana. Byli byste také ochotni toto pro naprosto cizí lidi udělat?

Život v domě na dřevěné nožce.
Ranní trhy.

Vietnamci jsou velmi pracovití. Stačí se jenom podívat na nějakou fotografii rýžového pole nebo čajové terasy a sami uvidíte, kolik generací usilovné a namáhavé práce bylo zapotřebí k vytvoření díla takového rozsahu, všechno samozřejmě uděláno bez mechanizace, pouze za pomoci jednoduchých nástrojů a lidské síly.

Mořské plody po vietnamsku.

Vietnamci i příslušníci zdejších menšin velice rádi tráví čas pospolu, všechny generace v jedné společnosti, a to i při obtížných pracích jako je obdělávání polí, či při skromné zábavě. Po večerech, po těžce odvedené práci, je obvykle naleznete u šálku tradičního vietnamského čaje a u společného jídla, které je vyhlášené pro svou jednoduchost a čerstvost.

Zkrátka, tito velmi nebojácní a hrdí lidé, zocelení válkami
a složitými podmínkami pro život, jsou spokojení se svým životem a tak by to podle mě mělo být.

A nakonec vám položím jednoduchou otázku, na kterou ale neexistuje jednoduchá odpověď. Byli byste schopni žít v nějaké podobné, pro nás exotické zemi?

Novoroční ohňostroj v Telči

Hektické oslavy konce roku v Telči nekončí silvestrovskou půlnocí. Právě ti z nás, kteří třeba náhodou usnuli ještě před odpočtem nového roku, přípitkem nebo ohňostrojem, nejvíce ocenili tuto novoroční akci. Před začátkem ohňostroje jsme měli možnost poslechnout si koledy v podání dechového kvinteta Jaroslava Čajky, poté nám pan starosta ještě popřál vše nejlepší do nového roku a nakonec začal samotný ohňostroj. Tento nádherný ohňostroj, doplněný známými melodiemi, ještě více podtrhl krásu večerního náměstí.

 

Rozhovor s M. Plunderem

Jak jste se dostal k horolezectví?

Přes starší kamarády ve skautském oddíle asi v patnácti letech.

Jak jste se fyzicky připravoval na výstup na horu?

Tak samozřejmě fyzicky se člověk musí udržovat pořád, ale pokud jde o tu fyzickou kondici, tak určitě v tělocviku chodíme běhat a doplňuji to po večerech třeba jízdou na kole.

Proč zrovna Trango Tower?

Protože je to největší dominanta pohoří Karákoram a v podstatě v této nadmořské výšce nenajdete na světě nic tak impozantního. Pokračovat ve čtení „Rozhovor s M. Plunderem“