Archiv autora: Tereza Hiršová

Většina z nás už určitě zaslechla alespoň několik málo informací o této asijské zemi. Co si ale představíte, když se řekne Vietnam? V tomto článku vyvedu z omylu ty z vás, kteří se domnívají, že Vietnam a jemu podobné státy, jsou pouze chudé, zaostalé země plné nespokojených obyvatel.

O tom, jak je Vietnam bohatý na flóru a faunu by se dalo debatovat opravdu dlouho. Například, kdy naposledy jste u nás zahlédli motýla? Ve Vietnamu jich naleznete nespočet. Zkrátka nachází se zde tolik druhů rostlin a živočichů,
že by ani místní obyvatelé nevěděli, jak je pojmenovat. Endemické druhy opic, slonů, nosorožců nebo medvědů v neprostupných pralesích tvořících hranice s Laosem a Kambodžou by si zasloužili samostatný článek. Já bych se ale chtěla  změřit na samotné obyvatele Vietnamu, jejich mentalitu, zvyklosti a fungování ve společnosti.

Vietnam by se dal sám o sobě rozdělit na dvě části, dvě úplně rozdílné země. Vietnam jižní a severní. Jižní části země jsou plné velkoměst, turistických míst

a resortů. Avšak i zde vždy naleznete vedle moderního nákupního střediska rybí trhy, malé farmy, prodejce čehokoliv. Takovýchto podobných kontrastů si můžete všimnout po celé zemi. Kdybyste například navštívili větší město, zjistíte, že některá jsou možná i rozvinutější, než města evropská, ale stačí se přemístit z města do hor, nejen v severních částech Vietnamu, a zde se opět potkáte s lidmi, kteří žijí v dřevěných obydlích, která si sami postavili a pracují na polích, aby uživili sebe a svoje rodiny. I přes toto všechno jsou Vietnamci nejštědřejší lidé, které jsem kdy potkala. Jako příklad uvedu jednu trojčlennou rodinu, kterou jsme potkali při své cestě napříč Vietnamem. Žil v ní otec, který se živil jako lovec opic, matka a jejich šestnáctiletá dcera.

Určitě každý z vás někdy po ránu naříká, že nechce do školy, jaké
je to hrozné vstávat tak brzy a podobně. Ale tato šestnáctiletá dívka měla možnost navštěvovat školu jen šest měsíců za celý její  život. To, v jakém blahobytu si u nás oproti jiným zemím žijeme by vás mělo donutit se zamyslet. Jak už jsem se zmínila o pohostinnosti vietnamského národa, tak u této rodiny tomu nebylo jinak. Hned po krátkém představení, při kterém je ve Vietnamu důležité zeptat se člověka, se kterým se právě poznáváte, kolik mu je let (to abyste věděli, jak máte dotyčného oslovovat), se s námi rozdělili i o poslední kousky jídla, které měli právě k dispozici. Někomu by se to mohlo od nás zdát bezohledné, ale odmítnout od hostitele pohoštění by bylo ještě mnohem horší. Co tedy vyplývá z tohoto krátkého příběhu? Tito lidé byli ochotni pozvat do svého domu naprosto cizí lidi, Evropany, seznámit se s nimi a uspořádat pro ně skromnou hostinu, která mimo jiné obsahovala i pro nás exotického grilovaného potkana. Byli byste také ochotni toto pro naprosto cizí lidi udělat?

Vietnamci jsou velmi pracovití. Stačí se jenom podívat na nějakou fotografii rýžového pole nebo čajové terasy a sami uvidíte, kolik generací usilovné a namáhavé práce bylo zapotřebí k vytvoření díla takového rozsahu, všechno samozřejmě uděláno bez mechanizace, pouze za pomoci jednoduchých nástrojů a lidské síly.

Vietnamci i příslušníci zdejších menšin velice rádi tráví čas pospolu, všechny generace v jedné společnosti, a to i při obtížných pracích jako je obdělávání polí, či při skromné zábavě. Po večerech, po těžce odvedené práci, je obvykle naleznete u šálku tradičního vietnamského čaje a u společného jídla, které je vyhlášené pro svou jednoduchost a čerstvost.

Zkrátka, tito velmi nebojácní a hrdí lidé, zocelení válkami
a složitými podmínkami pro život, jsou spokojení se svým životem a tak by to podle mě mělo být.

A nakonec vám položím jednoduchou otázku, na kterou ale neexistuje jednoduchá odpověď. Byli byste schopni žít v nějaké podobné, pro nás exotické zemi?