Pojmy reálka či gymnázium, s obvykle vynechávaným dovětkem telčská nebo telčské, mě provázely od raného dětství. Především ve vyprávění strýců z rozvětveného příbuzenstva, kteří se u nás doma pravidelně při návštěvách rodného města zastavovali, nikdy nechyběly vzpomínky na léta strávená na této škole.
Ne každý z nich mohl, jako třeba strýc Čeněk, vzpomínat na maturitu, která v roce 1910, kdy reálku dokončil, byla skutečně náročnou zkouškou dospělosti. Maminka, pokud hovořila o jiném strýci, o svém o čtvrt století starším bratrovi, málokdy opomněla poznamenat: „Vždyť Alois má čtyři roky reálky.“ I ty dobře vystudované totiž dostačovaly k tomu, že v období mezi dvěma válkami byl tento strýc váženým pracovníkem okresního soudu a řady spolků v Telči.
A tak, když se blížilo rozhodování, kam namířím já po základní škole, zdálo se jak pro rodiče, tak i pro příbuzné téměř samozřejmé, že to bude škola, která se sice již nejmenovala reálka nebo gymnázium, ale jedenáctiletka.
Pro mé blízké to ale byla stále ta škola, kde strýc Čeněk krátce učil, strýc Alois nepřekonal nástrahy francouzštiny a strýc Franta hrál na konci 19. století ještě zakázanou kopanou, a stálo ho to špatnou známku z chování. Ale také škola, která je dobře připravila pro jejich budoucí povolání či další studia. Zdálo by se, že díky rodinným zkušenostem bylo rozhodování, kam se mnou, velmi lehké. Až do dne, kdy rodiče rozlepili obálku a přečetli si rozhodnutí pedagogické rady Jedenáctileté střední školy v Telči, ve kterém stálo:
„Přihláška Vašeho syna ke studiu nebyla pedagogickou radou doporučena. Důvodem je to, že do výběrových škol je dostatek přihlášek žáků kádrově vyhovujících ve smyslu směrnic ministerstva školství. U Vašeho syna se projevovala v myšlení názorová rozštěpenost jako důsledek nejednotného výchovného působení školy a rodiny. Tato okolnost by nebyla zárukou, že by dalším studiem nabyl správného třídního a světového vědeckého názoru.“ Aby to bylo rodičům zcela jasné, rozhodnutí pedagogické rady se vztahovalo na všechny výběrové, tedy střední školy, které tehdy existovaly.
Když o 45 roků později zazvonil na mém pracovním stole telefon s nabídkou ředitele gymnázia, zda bych nechtěl pracovat ve výboru připravujícím oslavy 150 let školy, trochu jsem váhal. To, že jsem nakonec řekl, ač neabsolvent gymnázia, ano, nebylo proto, že bych se domníval, že beze mne by oslavy nebyly dobře připraveny nebo že jsem ten pravý, kdo ve výboru má zasednout. Řekl jsem si, že mám jedinečnou příležitost zastupovat v tomto sboru ty, jejichž rodiče dostali v padesátých letech, nyní již minulého století, podobné dopisy jako ti moji.
Těch, co díky moudrým rozhodnutím pedagogických rad nenabyli studiem správného třídního a světového vědeckého názoru, byly totiž jen v Telči desítky, možná stovky. V republice pak tisíce.
Oldřich Zadražil
- Mistrovství světa v grafických předmětech - 17.9.2017
- Don’t be lazy! – an interview with Olga Havlíková - 15.6.2017
- Lyžařský výcvikový kurz kvinty, 1.A a 1.AS - 4.5.2017
- Don’t be afraid to speak – an interview with Andrea Simotová - 4.5.2017
- Číslo II. - 18.1.2017
- Fiktivní firma aneb podnikání nanečisto - 18.1.2017
- Číslo I. - 6.12.2016